Sen

Ležím na polštáři, oči se klíží, od špiček nohou stoupá teplo do celého těla, je mi tak lehce, měkce. Blíží se sen, nese mě stále výš a výš a výš – už se dotýkám nebe. Vidím postavu – zatím nerozeznám  tvář – jen cítím, že je to někdo blízký.

Zvolna se přibližujeme, už jsme si na dosah, nabízí mi svou ruku. Sevřu ji a tu poznávám – jsem to JÁ… Koukáme na sebe – mé druhé JÁ přátelsky a vlídně, já stále ještě vyjeveně. To setkání (je to jako vrátit se po strašně dlouhé době domů, otevřít dveře a uvidět dvě nejmilejší tváře – maminku a tátu) mě rozechvívá novým prožitkem a vhání slzy do očí.

Náhle se probouzím, rozhlížím se… Už tu není nebe. Jen pokoj, postel, polštář a mé ještě rozespalé tělo. A vzpomínka – na anděla? A jistota: nikdy nejsi sám. V uších ještě slyším slova: „Nejdůležitější je mít otevřené srdce na dlani a v duši ticho, klid a mír. Když Tě přemůžou starosti světa, zavři oči, ztiš se a cestičkou tajemnou přijď ke mně – k sobě. Člověk si nikdy nenaloží víc než dokáže unést. Spolu zvládneme všechno.“

Už se nebojím…

 

 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *