Ležím na polštáři, oči se klíží, od špiček nohou stoupá teplo do celého těla, je mi tak lehce, měkce. Blíží se sen, nese mě stále výš a výš a výš – už se dotýkám nebe. Vidím postavu – zatím nerozeznám tvář – jen cítím, že je to někdo blízký.
Zvolna se přibližujeme, už jsme si na dosah, nabízí mi svou ruku. Sevřu ji a tu poznávám – jsem to JÁ… Koukáme na sebe – mé druhé JÁ přátelsky a vlídně, já stále ještě vyjeveně. To setkání (je to jako vrátit se po strašně dlouhé době domů, otevřít dveře a uvidět dvě nejmilejší tváře – maminku a tátu) mě rozechvívá novým prožitkem a vhání slzy do očí.
Náhle se probouzím, rozhlížím se… Už tu není nebe. Jen pokoj, postel, polštář a mé ještě rozespalé tělo. A vzpomínka – na anděla? A jistota: nikdy nejsi sám. V uších ještě slyším slova: „Nejdůležitější je mít otevřené srdce na dlani a v duši ticho, klid a mír. Když Tě přemůžou starosti světa, zavři oči, ztiš se a cestičkou tajemnou přijď ke mně – k sobě. Člověk si nikdy nenaloží víc než dokáže unést. Spolu zvládneme všechno.“
Jsem empatický člověk a život vnímám jako nádherný mozaikový obraz, plný barev – od sněhově bílé, přes celou škálu odstínů až k sametově černé – od narození, přes žití až do posledního vydechnutí. Moje motto? „Tohle jsem ještě nedělala. To mi určitě půjde“, pravila Pippi Dlouhá punčocha ♥ Můžeme se potkat na mých webech Panenkyzpudy.cz a Dula na konci života. A nebo na FB v kavárně Death Cafe Czech.