Sdílím s vámi svůj příběh proto, abyste si uvědomili, že tvůrci svého života jste vy sami. I umírání a smrt je součástí života. A záleží na něm stejně jako v okamžiku, kdy jsme se narodili. Tak ho pojďme vrátit ze stěn nemocnic a ústavů tam kam patří. Domů, mezi naše nejbližší. 

Můj příběh aneb jak jsem potkala smrt

Píše se rok 2018 a já jsem za poslední tři roky vnitřně zesílila, zmoudřela, mnohému se naučila. Během této doby mi z mého malého vesmíru zmizeli čtyři blízcí človíčkové. Co odchod – to jiná zkušenost. Jsem šťastná, že i přes tu bolest v srdci jsem z toho vyšla posílená o zkušenost, že teď už vím jak – jak se postarat o toho, kdo odchází – stejně tak jako po třetím porodu vím, jak přivítat toho, kdo přichází.

Škoda, že to, co vím dnes, jsem nevěděla jako malá holčička

Téma "Smrt" se v naší civilizované společnosti tabuizuje a umírání se přesouvá za zdi nemocnic a „eldéenek“. Je obestřena rouškou tajemství a rozhodně se tváříme, že není součástí života.

 

Pamatuji se na dobu, kdy jsem byla hodně malá – ležím v posteli, dole pode mnou oddychuje můj o rok mladší bráška, naši se vedle v obyváku koukají na večerní film v televizi. Ležím, po tváři se koulí slzy jako hrachy a malou hlavičkou běží těžké myšlenky – co bude, až mi zemře maminka.... Budu tady sama, bez ní, bez toho tlukoucího srdce, které miluje, zahřívá, krmí.... Těžko se mi usínalo a strach ze smrti zůstával v mém životě v nezměněné intenzitě dál...

Rok 1974, v měsíci kvetoucích kaštanů, v květnu, v čase mých narozenin mi odešel dědeček, o pár let později v roce 1980 babička a o dalších pár let v roce 1987 tragicky sestřenka... Máj, lásky čas, jen... Přestala jsem se na něj těšit...

Ne-moc,  která mě zasáhla

V roce 1990 mi vážně onemocněla babička – tatínkova maminka. V té době jí bylo 80 let a jedna z tetiček se o ni starala. Nemoc se zhoršovala a babička musela do nemocnice. Bylo mi moc líto, že se o ni teta nepostarala natolik, aby babička nemusela zůstat v LDN. Vím, že měla svou rodinu, ale v domácnosti bydlel ještě dědeček a jeden ze strýčků, při troše dobré vůle by se péče o nemocnou určitě dala zvládnout. Týden před babiččiným skonem jsem za ní s mým tatínkem a tehdy dvouletou dcerkou zašla na návštěvu.

U nemocničního lůžka jsme se potkali s dědečkem. Držel babičku za ruku a loučil se se slovy: „Tak já, Maruško, jedu domů a neboj, brzy za Tebou zase přijedu.“ Babička už tehdy nemohla mluvit, jen se křečovitě držela dědečka a její modré oči prosily – „Josífku, nenechávej mě tady, vem mě domů…“ Bydlela jsem tehdy ve Znojmě, babička na Vysočině, neměla jsem možnosti, vědomosti, prostor, abych se o ni postarala.

Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí, takhle moje nejmilejší nenechám odcházet!

Rok 2016 byl zlomový. Maminčin druhý manžel, můj skorotaťka Pepa, jak jsem mu s oblibou říkávala, začal mít časté nevolnosti, průjmy, bolest břicha, nechutenství. Absolvoval vyšetření, kde mu byla diagnostikovaná rakovina slinivky. Asi tři měsíce předtím mu na stejnou nemoc zemřela v nemocnici maminka.

Pepu jsem znala od svých 15 let, byl pro mě kamarád, rozuměli jsme si ve spoustě věcech, říkal mi cérenko, mému synovi byl za kmotra. A já věděla, že tenhle človíček neodejde z tohoto světa v anonymitě bílých zdí.

Za těch pár měsíců, co tady s námi ještě mohl být, jsem spoustu věcí pochopila, spoustu jsem se jich naučila. A nejen já. Posunulo to i maminku. Za ten poslední půlrok našli zase společnou cestu, nemoc bylo to, co je zase sblížilo. Maminka je už v důchodu, a to nám ulehčilo situaci s domácí péčí. Ona byla ten člověk, který se o Pepu staral po materiální stránce, vařila, prala, byla s ním – ne vedle něj.

Každodennost

Mám naštěstí práci ve stejné obci a v podstatě jsem nastoupila po maminčině odchodu do důchodu na stejnou pozici. Může za mě kdykoli zaskočit a toho jsme využívaly každý den. Já byla čtyři hodiny v práci, maminka se starala o Pepu, pak jsme se prohodily. Před deseti lety jsem si udělala masérský rekvalifikační kurz, masáže nohou jsme tedy mohli zařadit na každodenní program. Povídali jsme si a vzpomínali na všechno, co jsme v životě zažili.

Byla jsem prostředníkem mezi ním a maminkou, protože mně řekl spoustu věcí, které jí říct nechtěl. Vozila jsem ho do nemocnice na kapačky proti bolesti, když to ještě zvládal, a s dcerkou jsme umluvily maminku, že už je čas domluvit se na domácí hospicové pomoci, když jsme měly pocit, že už to takhle dál nepůjde.

Domácí hospicová péče

Trochu se toho bála a chvíli vzdorovala – poznala jsem už, že lidé většinou slovo hospic vnímají negativně. Ale po první návštěvě pochopila, že hospic má cenu zlata a lidé tam jsou se srdíčkem na dlani. Zařídili jsme výpůjčku polohovací postele a než se Pepa vrátil z nemocnice v Brně, kde byl na pár dní hospitalizován, měli jsme všechno papírování vyřízené, telefonní čísla na sestřičky na očích a potřebné věci po ruce. Den po dni se nám ten statný a upovídaný chlap ztrácel před očima. Pak přišla doba, kdy bolesti byly těžko zvladatelné jen léky a začaly jsme lepit náplasti.

Vzpomínám si, když jsem za ním jeden den přišla a on mi povídá: „Cérenko, musíš mě hlídat.“ Já na to: „Pročpak tě mám hlídat, Pepí?“ „Abych nespal, myslím, že už bych se neprobudil.“ Den na to mu začala selhávat paměť, nevzpomněl si na jména svých sestřenic, další den už nepoznal svou sestru.

Asi dvacet let se věnuji práci s energií reiki, podporovala jsem ho na tedy na energetické rovině, aby byl silný a dokázal v klidu odejít. Maminka se s ním rozloučila se slovy: „Naučil jsi mě hodně, Pepí, teď je čas, když musíš odejít, tak jdi, v klidu a pokoji.“ To bylo v sobotu. V neděli ráno v pět hodin mi volala, plakala, že Pepík odešel.

Cesta domů

Sedli jsme s manželem do auta a těch patnáct minut, než jsme dojeli, se mi zdálo jako věčnost. Pepík ležel v posteli jako by spal. Obvázala jsem mu obvazem bradu, uložili jsme ho do správné polohy a šla jsem zavolat do nemocnice a na hospic. Po ohledání paní doktorkou jsem zavolala pohřební službu. Přijela moje prvorozená dcera, společně s děvčaty z hospice jsme Pepu omyly, převlékly, uložily. Byli jsme s ním, než ho odvezl smuteční vůz a byli jsme si společně navzájem oporou v té strašné bolesti a smutku.

Poselství

To, co teď předávám dál, je vlastně poselství od těch, kteří jsou už krok před námi a které jednou budeme následovat. Je to jejich otisk v mém srdci, který vykrystalizoval v poznání, jak důležité je předávat tyto zkušenosti dál. Jak pomoct všem, kteří mají empatii a milují své předky natolik, že je nechtějí opustit ani v těch nejbolavějších a nejtěžších chvílích života.