Píše se dvacátý pátý březen roku 2021. Cirka třináct měsíců od doby, kdy se v médiích začalo mluvit o hrozbě jménem SARS-CoV-2 -19. Vir způsobující onemocnění covid 19, vir nesoucí smrt.
Dosud jsme se s touto nemocí nesetkali, naše těla se učí poznat nového nepřítele a vytvořit dostatečnou obranu. Vědci za pochodu zkoumají celý mechanismus choroby a dle svého naturelu ho interpretují.
Nechce se mi vypisovat co všechno za zmatky a chaos se kolem děje, kdo na tomhle nejvíc vydělá a o peníze tu jde evidentně nejvíc… neposlouchám rádio, nekoukám na zprávy, snažím se nepouštět k sobě každodenně se měnící a dle mého nepřesná čísla nakažených, umírajících, vyléčených.
Důležitá opatření mi řeknou děti – dnes rouška látková stačí, zítra schovej nos a ústa pod dvě chirurgické roušky a než skončí den je i to málo, musíš mít respirátor. 
Není to tak dlouho, kdy se ještě bojovalo za každé nepoužité plastové brčko a přes hadr náhubku se dalo jakžtakž dýchat. Dnes zasír..me zeměkouli respirátory a rouškami s plastovými sponami a zabalenými kus po kuse v igelitovém obalu, omezujícím přísun kyslíku na minimum.
Mediální masáž a politikaření prosytilo kolektivní vědomí strachem. Je to zvláštní stav – sama nemám obavu z nákazy – ale moje senzibilní část naciťuje tu tmavou těžkou vibraci. Je to jako stát na louce a pozorovat oblohu, na které se zatahují celkem velkou rychlostí obrovská tmavá a těžká oblaka.
Je čas zažehnout své vnitřní světlo
Není kam se schovat a tak držím aktivní světlo svého duchovního srdce – je přesně tam kam položím dlaň, když říkám Já… a silou své představivosti a mysli nechávám prozářit svou duši, hmotné tělo a vše kolem sebe.
Vnímám prostor, ve kterém se právě nacházím – výšku jarní oblohy, když se ráno barví do růžové a zlátnoucí vrcholky starých vrb u silnice. Veselé trylkování ptáků ve větvích a zurčící vodu v potůčku pod lávkou, přes kterou chodím do práce. Nebo mistrovsky utkanou pavučinu, která visí v koutě tmavé chodby, žilkování kamínku, ležícího v psím pelíšku. Krásu najdeš ve všem.
Otevři srdce a rozhlídni se kolem sebe
Otevři srdce a rozhlídni se kolem sebe. Hledej krásu v těch nejobyčejnějších věcech. A vpusť ji do svého vnitřního světa všemi póry kůže, nadechni ji, slyš ji, vnímej ji skrze dotek... Tohle je způsob jak zvýšit svoje vibrace a najít sílu k udržení světla.
A zpívej si, človíčku, zpívej. Pro sebe. Pro lepší náladu. Pro tenhle svět 
Jsem empatický člověk a život vnímám jako nádherný mozaikový obraz, plný barev – od sněhově bílé, přes celou škálu odstínů až k sametově černé – od narození, přes žití až do posledního vydechnutí. Moje motto? „Tohle jsem ještě nedělala. To mi určitě půjde“, pravila Pippi Dlouhá punčocha ♥ Můžeme se potkat na mých webech Panenkyzpudy.cz a Dula na konci života. A nebo na FB v kavárně Death Cafe Czech.