Trápila mě otázka – proč si člověk nepamatuje události a prožitky ze svého minulého života? Odpovědi na všechny otázky máme v sobě – jediný způsob jak ukojit zvědavost je tedy – cesta. Šamanská cesta. Šamanská cesta vody 🙂
Sedím jako každou druhou středu v kruhu společně naladěných lidí, zavírám oči. Jsem malá kapka vody. Spojuji se s ostatními kapkami do maličkého pramínku vody, prodírající se skrze hlínu a kamínky, ven z lůna matičky Země. Mé odhodlání a zvědavost jsou obrovské.
Objevuju svět
Jsem na povrchu. Vyvěrám na kraji lesa a vnímám sounáležitost a rovnováhu přírody. Taky pohyb mravenců, kteří kousek odtud budují svoje mraveniště, dál za nimi srnka s mladými a ve větvích stromů skáče veverka. Velký moudrý výr spí v dutině, aby mohl v noci vyrazit na lov.
Ještě něco zaujalo mou pozornost. Něco tu ševelí. Je to zvláštní zvuk, který rozechvívá v miniaturních vibracích půdu kolem. Kořeny stromů a jejich podzemní dorozumívací systém. Spolu s houbami mají geniální způsob komunikace.
Pání, to je barev a vůní a tvarů...
Jak poskakuju přes kamínky, zjišťuji, že nabírám na rychlosti i síle. Na Zemi díky mé cestě zanechávám úzkou stopu, vinu se jako stužka, a postupně se měním. Už nejsem slabý pramínek, stávám se malým potůčkem.
Protékám kvetoucí loukou a páni, to je nádhera. Plno barevných květů a motýlů a včel a jiných blanokřídlých. Na kamínku, který v meandru obtékám, sedí vážka. Sedí v důvěře, že svět je v pořádku právě tak jak je a žabka, která se schovává opodál, ji vůbec nevzrušuje.
Za loukou začíná město. Krajina už není zářivá. Neslyším jak si povídají stromy. Je tu hluk a pach spáleného benzínu. Vlívám se do větší říčky a začíná mi být fyzicky zle. Po březích zarostlými keři se povalují odpadky – rozbité sklenice, rezavé plechovky, občas zbloudilá pneumatika.
Rybky, které jsem v sobě cítila ještě na kraji toho velikého města, jsou pryč. Za to moje hladina občas dostává duhový nádech. V některé plastové nádobě byl zřejmě ještě zbytek oleje, který právě skanul jako slza do mých vod.
Putuju dál městem a na opačném konci se k nám přidává voda z čističky. Je zvláštně omámená. Nese sebou drobné kousíčky plastů a chemikálií, které prostě nelze odstranit. Ta voda pro mne přináší emoci smutku.
Bože, kdy už to skončí?
Už dávno nejsem malou řekou. Protekla jsem půlkou Zeměkoule, zakusila jaké to je, nýst na vlnách obrovské tankery, ze kterých se sypou odpadky přímo do vody, protože na dně přeci nejsou vidět. Procítila jsem utrpení ptáků lapených do zbytků plastových pytlů a bolest ryb, které spolky ostré kusy čehosi…
Už to nechci. Neskutečně moc si přeju být z tohohle světa pryč, zpátky, doma. Vlévám se do oceánu. Jsem stará unavená kapka vody, která v sobě nese zkušenost nasbíranou cestou po světě. Vážím snad tunu… nemůžu dál.
Něco teplého mě šimrá. Je to sluneční paprsek. Cítím naději. Důvěru. Klid. Tohle znám. Je mi moc fajn. Pomalu měním skupenství, jsem najednou lehká jako pírko. Odlepuju se z hladiny a stoupám podél paprsku výš a výš. Bože, to je úleva. Žádná bolest ani tíha. Jen zkušenost, kterou přidávám do kolektivního vědomí ke zkušenostem ostatních bytostí, které přišly okusit život na Zemi. Něco se naučit a pochopit. Něco vyčistit a propustit.
Šamanská cesta vody je u konce. Postupně se všichni v kruhu dostáváme do tady a teď. Sdílíme svoje prožitky, ostatně tak jako vždycky. Všichni mají krásné a radostné vjemy. Teď jsem na řadě já. Vyprávím svoje zážitky a tečou mi u toho slzy. Dostává se mi soucitu, někdo mi podává kapesník.
A najednou mi jen tak zlehounka přijde informace. To moje duše posílá vzkaz. Vzpomeň si s jakou otázkou jsi vstupovala na tuhle cestu. Tohle je odpověď.
Ano, někdy je život tak moc těžký, že kdybychom si pamatovali vše co jsme kdysi prožili, raděj bychom se ani nenarodili.
Je to už přes dvacet let kdy jsem Šamanskou cestu Vody absolvovala. A i když moje hlava už dávno není zrovna nejostřejší pastelkou v pouzdru, utkvěla mi v paměti jako bych jí prošla včera. Mrazilky mi běhají po zádech kdykoli si na ni vzpomenu. To mi tělo dává za pravdu.
Jsem empatický člověk a život vnímám jako nádherný mozaikový obraz, plný barev – od sněhově bílé, přes celou škálu odstínů až k sametově černé – od narození, přes žití až do posledního vydechnutí. Moje motto? „Tohle jsem ještě nedělala. To mi určitě půjde“, pravila Pippi Dlouhá punčocha ♥ Můžeme se potkat na mých webech Panenkyzpudy.cz a Dula na konci života. A nebo na FB v kavárně Death Cafe Czech.