Proč se otevírám světu

Narodila jsem do početné rodiny strýčků a tetiček. Maminka je sedmé z devíti dětí (na to desáté se zapomíná, ale věřím, že ho babička milovala stejně jako všechny, které přišly na tento svět živé), tatínek poslední ze šesti. Naše rodina čítala ve třech generacích 74 lidí. To už je docela slušný základ státu.
Narození s sebou nese i jednu velikou jistotu – když už jsme na tento svět přišli, musíme i odejít. Udělat místo pro nový život. Nikdo nevíme kolik času nám bylo dopřáno a vlastně o těhle věcech člověk ani moc nepřemýšlí, pokud je zdravý a má kolem sebe alespoň relativní pohodu.

S láskou vzpomínám na všechny, kteří už nejsou mezi námi

První odešel dědeček, moje čtvrté narozeniny – v hlavě mi utkvěla spousta lidí, žluté narcisky a ještě dlouho po té uplakané oči milované babičky. Před nástupem do první třídy jsem u ní bývala hodně často, říkávala: „Jdeš za mnou do služby?“ A já byla nejšťastnějším člověkem na světě – v chaloupce u lesa, s babičkou, její nejmladší dcerou a spoustou zvířátek. 

Jenže šel čas a dva týdny před mými desátými narozeninami babička zemřela. Ležela dlouho v plicním sanatoriu, domů se vrátit nemohla, nedokázala se už o sebe sama postarat a z devíti dětí se z těch, kteří měli prostory, nenašel nikdo, kdo by si ji k sobě vzal.

Nerudovská otázka

My jsme bydleli v malém dvoupokojovém bytě ve čtyřech. Maminka s tatínkem dlouho nerozmýšleli a babičku vzali k nám. Spala v obývacím pokoji na gauči a s ní vždycky jeden z nás, protože se sama bála. Tehdy jsem nechápala proč. Její pobyt u nás trval jeden jediný týden. Stav se natolik zhoršil, že musela do nemocnice a tam také druhý den zemřela. Nikdy jsem na ni nezapomněla. Kdykoli jsem měla svoje holčičí trable a starosti a myslela si, že na mě padla všechna nespravedlnost světa, volala jsem ji ve svých myšlenkách a v duchu jí plakala v náručí a přemýšlela o tom, co by mi asi řekla.

Ne-moc

Před dvěma roky onemocněl maminčin druhý manžel Pepík a vzhledem k povaze onemocnění jsme věděli, kolik času ještě zbývá. Hlavou běžely myšlenky a postupně krystalizovalo rozhodnutí, že tenhle človíček odejde v klidu a míru, doma, tam, kde se před 62 roky narodil. Bylo to období běhání, telefonování, ježdění, vyřizování žádostí, ale taky sbližování, odpouštění, seznamování se s novými lidmi a situacemi.

Čtrnáct dní před tím, než nám Pepík odešel, zemřela teta. Byla to zcela nečekaná rána, nějaké neduhy měla, kdo taky v šedesáti nemá, ale nic nenaznačovalo tak tragickou událost. A v hlavě se opět spustil ohňostroj myšlenek. O tom, jak je to nespravedlivé, jaký je vlastně smysl toho všeho. Jaký je rozdíl mezi tím, když někomu zemře nejbližší a okolí nemá čas se ani rozloučit a tím, když víme, že nám zbývá půl rok. Jakpak to tedy vlastně je s tím umíráním?

Teta Josefka

Poslední pohřeb u nás proběhl vloni v červenci. Maminčina nejstarší sestra Josefka oslavila v prosinci své osmdesáté narozeniny v kruhu sice rodinném, ale v budově Charitního domu pro seniory. Jezdila jsem za ní s maminkou každý týden na návštěvu. Vždycky nás srdečně uvítala a s radostí se pustila do dobroty, kterou jsme jí dovezly. Její přání znělo: „Nadí, já bych si TAK dala topinku, pořádně očesnekovanou. A nebo radši dvě.“ To bylo to nejmenší, co jsme pro ni mohly udělat.

 Povykládaly jsme, co je nového, a já viděla, jak se týden za týdnem ta silná a moudrá žena s humorem vytrácí. Při jedné z posledních návštěv jsem si všimla, že jí sjela ponožka. Přiklekla jsem k ní, ponožku natáhla a teta mě vzala za ruku se slovy: „Děkuju, už si ji sama neobuju, už jsem stará. Nu, co se dá dělat!“ A já v těch jejích očích viděla obavu, bolest, smutek.

Zlom v mém životě

Před dvaceti lety jsem se začala zajímat o alternativní možnosti léčení. Maminka v té době měla nějaké zdravotní komplikace, chtěla jsem jí ulevit. Při cestě do nemocnice jsem na sloupu vedle dveří našla nalepenou cedulku s telefonním číslem a odkazem na léčivou energii reiki. Na číslo jsem zavolala, domluvila schůzku a šla na ni jako maminčin doprovod. Otevřela nám paní v dlouhé zelené sukni, s rezavými vlasy, za ní si majestátně vykračoval kocour a první maminčina reakce byla: „No, k téhle čarodějnici já nejdu!“ Cítila jsem to jinak. Ovanulo mě cosi známého, něco, co dávno znám, jen se mi to v časoprostoru kamsi vytratilo.

V ten moment jsem věděla, že to je to pravé

Od té doby jsem se spoustě věcí naučila, mnohé pochopila a na své cestě životem o kus pokročila. Neláká mě jezdit po světě, najezdila jsem se už dost, přesunovala jsem se z místa na místo jako kočovník. Od svého narození už jsem se stěhovala jedenáctkrát. Hledám, kde je ten můj kousek Země zaslíbené. Zdá se, že jsem ho našla, vrátila jsem se ke kořenům, do města, kde jsem žila s našima, když mi byl jeden rok.

Začala jsem tvořit rodokmen a zjistila jsem, jak důležité je očistit rodové linie. Jak významná a mocná je ta neviditelná substance, která nás všechny spojuje. Jak je důležité umožnit našim nejbližším odejít z tohoto světa v klidu a pokoji, v prostředí, které důvěrně znají. A proč tohle všechno naučím i své děti a vnuky. O svoje zkušenosti se s vámi ráda podělím.