Maminka – první bytost na této planetě, kterou známe ze všech nejdřív a taky nejlíp – z toho nejniternějšího nitra. Je živoucím portálem, skrze který se narodíme do tohoto světa.
V prvních dnech, týdnech, měsících a letech je to naše Bohyně. Každé vzdálení se od ní chápeme jako život ohrožující a pláčem se jí snažíme dovolat zpět. Je vším co je v danou chvíli důležité – bezpečím, láskou, hlubokou studnicí poznání, které nám postupně odhaluje a předává. První doteky, pohledy, první slovíčka. Zná odpověď na každou naši potřebu – nasytí, přebalí, pohladí, přitulí…
Teprve později naše Bohyně sestoupí z nebeského piedestalu do světa lidí a začneme ji vnímat jako člověka – se všemi svými slabostmi a chybami. Tak je to v pořádku, protože tím se nám otevírají dveře k vlastní dospělosti, k tomu, abychom se my samy mohly stát Bohyněmi pro svoje děti, pro další generaci.
Přeji všem nově příchozím na tento svět mít k dispozici otevřenou náruč a srdce Bohyně – Maminky – Pozemského anděla. Dobrý start do života nás v této hmotné materii dostatečně ukotví. Dá nám vyrovnanost, stabilitu a sílu do Života.
Za dobu, po kterou chodím na tomhle světě, jsem ještě nenarazila na nikoho, kdo by nepotkal svého anděla
Ne všichni mají takové štěstí – přijít na svět skrze anděla. Děti odložené v kojeneckých ústavech, děti nechtěné, děti, které přicházejí do rozvrácených rodin nebo ty, které se rodí matkám závislým na čemkoli. Můžu vás ale ujistit, že za dobu, po kterou chodím na tomhle světě, jsem ještě nenarazila na nikoho, kdo by nepotkal svého anděla – třebaže později – takového, který nasytí bolavou duši, nakrmí prázdný žaludek, pofouká rozbité koleno a zodpoví otázky, které se hlavou honí třeba několik let.
Odpustťe svým maminkám
Najděte v sobě sílu a odvahu odpustit. Všechno co vám maminka řekla, neřekla, udělala, neudělala, čím se ve vašich očích provinila. Je to jen lidská bytost, která se v danou chvíli rozhodovala a chovala, tak jak nejlépe uměla. I ona byla kdysi malou holčičkou, která plakala, když ztratila byť jen na chvíli teplou náruč svého anděla.
Vezměte v mysli tu malinkou uplakanou holčičku do náruče, přiviňte ji láskyplně k sobě – šššššš, už jsi v bezpečí malinká. Pozvěte ji do svého srdce a odpusťte. Odpusťte z celé hlouby své duše. Možná to nepůjde napoprvé, možná ani na podruhé. Nenechte se odradit. Dokážete to.
Odměnou vám bude svoboda, nepřipoutanost a lehkost. Půjdete dál životem – se stejnými vzpomínkami. Důležitější jsou ale pocity, které je budou provázet – už to nebude hořkost, smutek a beznaděj. Věřte mi, není nad to, když si vzpomenete na člověka, který vám ublížil a kolem srdíčka ucítíte hřejivý láskyplný pocit. Není to o tom, že byste omluvili jeho činy. To jste osvobodili sami sebe.
Tuto techniku můžete aplikovat na všechny bytosti a nejlepší je začít sám u sebe. Přijmout se a odpustit si. Jsme lidské bytosti, které přišli na tento svět získat zkušenosti a naučit se – být člověkem. Chybovat a odpouštět. Jen tak se nám bude dobře odcházet. Okolnosti prvního nadechnutí neovlivníme. Můžeme se však připravit na dobré zvládnutí nadechnutí posledního.
Jsem empatický člověk a život vnímám jako nádherný mozaikový obraz, plný barev – od sněhově bílé, přes celou škálu odstínů až k sametově černé – od narození, přes žití až do posledního vydechnutí. Moje motto? „Tohle jsem ještě nedělala. To mi určitě půjde“, pravila Pippi Dlouhá punčocha ♥ Můžeme se potkat na mých webech Panenkyzpudy.cz a Dula na konci života. A nebo na FB v kavárně Death Cafe Czech.