Nedávno jsem dostala příležitost zúčastnit se šamanské cesty za silovým zvířetem. Byla to vlastně řízená meditace v rámci jednoho zajímavého webináře. Ráda vám ukážu, jak taková cesta k sobě samému může vypadat.
Meditaci doporučuji každému z vás, neboť je pro svůj přínos vhodná jak pro pečující tak i pro toho kdo odchází.
Meditace je umění ztišit mysl a vstoupit do srdce. Je to ozdravný proces, při kterém odchází spousta bloků, které jsme si během svého života stačili vytvořit a zakotvit ve svém těle. Může nám také pomoci lépe poznat sebe sama, vyrovnávat se s každodenními a závažnějšími problémy.
A tady už je malá ochutnávka :
Vhled první
Vstup do mého středobodu je jako vchod do jeskyně – úzký, lemovaný mechem porostlými kameny, udělám dva kroky a otevře se přede mnou krásná louka, vpravo je hustý les, vedle louky březový háj a nalevo cesta, lemovaná bílými břízkami. Na louce roste strom – je to lípa – má srostlé tři kmeny v jeden. V jejích kořenech je taková malá – jak to nazvat – nora? Tvarem mi připomíná dělohu, je v ní teplo, vlhko, šero – příjemně. Po kratším pátrání jsem našla tři malé růžové červíky – zdejší obyvatele.
Mým průvodcem v této části je malá opička. Společně jsme sestoupily mezi kořeny, společně jsme vylezly i do větví a tady jsem objevila hnízdo. Nevím, kterému ptáku patřilo, ale byla v něm tři zlatozelená kropenatá vajíčka. Upoutala mě ta trojka… Jak nad tím tak přemýšlím, jsem potřetí vdaná, mám tři děti, má nejstarší dcera čeká třetí dítě…
Po návratu ze stromu se loučím s opičkou a přichází medvěd – nebo medvědice – musím to příště zjistit – a bere mě k očistnému vodopádu. Poblíž se zrcadlí studánka s průzračně čistou energetizující vodou. Rozhlížím se a hledám ohniště, nikde ho nevidím, a tak sbírám vhodné kameny a ohništi vyhrazuji kousek místa, vpravo od vodopádu. Tím můj současný úkol končí. Vracím se se silovým zvířetem ke vchodu, loučím se a slibuji, že se za chvíli vrátím. Hlas odpočítává do tří a jsem zpátky. Trochu mě bolí hlava, pár doušků vody a bolest je pryč.
Vhled druhý
Po projití kamenným vchodem na mě čeká medvěd, opička tady není. Prosím ho o očistu mého těla, přistupuje blíž a začne mě pečlivě olizovat svým růžovým jazykem – důkladně, tak jako medvědice olizuje a čistí svoje mláďata. Je to velmi příjemné. Hlas nás vybízí k očistě vodou, vydáváme se tedy k vodopádu – je trochu vlevo od louky s lípou, musíme projít březovým hájem a už slyšíme šumění vody.
Nořím se do padající kapiček, medvěd na mě pečlivě dohlíží. Pod jeho vedením vystupuji z jezírka, kam dopadá voda z vodopádu, a přesunuji se k ohni. Šumění vody se mění v dunění bubnů a já začínám tančit svůj třasotanec… Poslední zbytky negativních energií se uvolňují, chci je smýt ve vodopádu, ale na mokré hlíně mi uklouzne noha – naštěstí mě silové zvíře zachytí ještě před tím, než dopadnu na zem. Srdečné díky!
Po dokončení koupele bych správně měla hledat ručník, jít ke studánce s energetizující vodou (jak zjišťuji po tom, co jsem si tuhle část webináře pustila ještě jednou), jenže místo toho se z hladiny alfa dostávám hlouběji a hlouběji a přeskočím do míst, kde jsem už dlouhou dobu nebyla – nevím přesně kde to je, jen tam mám pocit, jako by moje vědomí poskočilo o level výš.
Vidím dva mužské obličeje – snad dvojčata, jsou tmavovlasí, neznám je a mám zvláštní pocit, asi panikařím… Něco mě táhne zpátky, možná silové zvíře, slyším hlas, jak říká, že je čas na návrat a „až řeknu tři“ … během téhle vteřiny, kdy se čas natahuje jako med, vidím tu krásnou plazmatickou kouli plnou světýlek.
Známe se už asi 18 let, jen teď se přes ni jakoby otevírají a zavírají dva okvětní lístečky – světlounce zelený a druhý růžový, a rotují zvláštním způsobem v té láskyplné bytosti a barvy se mění – bleděmodrá, žlutá… A v témže okamžiku vypadl internet – a já zůstala ve spojení s bytostí, kterou dobře znám a přesto nevím odkud a proč přichází…
Nevím, jak dlouho to trvalo v onom časoprostoru. Tady asi 10 minut, pomalu jsem se vracela zpátky, otevřela oči a šla se napít a zrestartovat počítač. Tlak v hlavě byl jen minimální, zato se mi koulely slzy jako hrachy, vím, že se zase něco odblokovalo a to je dobře.
Pro ty z vás, kteří nevědí jak na to, ale rádi by se tuto techniku naučili, připravím do budoucna e-book, který najdete tady na těchto stránkách.
Jsem empatický člověk a život vnímám jako nádherný mozaikový obraz, plný barev – od sněhově bílé, přes celou škálu odstínů až k sametově černé – od narození, přes žití až do posledního vydechnutí. Moje motto? „Tohle jsem ještě nedělala. To mi určitě půjde“, pravila Pippi Dlouhá punčocha ♥ Můžeme se potkat na mých webech Panenkyzpudy.cz a Dula na konci života. A nebo na FB v kavárně Death Cafe Czech.