Vánoce bez tebe

Zítra je štědrý den. Ležím s chřipkou, a po celodenním spánku, notné dávce paracetamolu a vitamínů  se mi teď zrovna oči neklíží. Přemítám jak ten čas běží, děti už jsou dospělé, každé bydlí v jiném městě, přijedou až ve čtvrtek. Do té doby se dám určitě zase dohromady a všichni společně se budeme těšit ze vzájemné blízkosti a sounáležitosti.

Myšlenky přelétají jak tažní ptáci a v čase letí dál. Před čtyřmi lety v tento den bylo úterý. Sešli jsme se v kostele svaté Markéty, abychom na poslední cestě vyprovodili babičku Marušku. Nepojilo nás krevní pouto, přesto jsme se měly velmi rády. Maminka se podruhé vdala a babička Maruška byla maminka jejího manžela – našeho Pepy.

Znaly jsme se od roku 1985, tehdy mi bylo 15 let. V té době jsem už měla jen jednu jednu babičku a tak jsem byla ráda i za nově přibyvší. Hrávaly jsme spolu kostky, většinou se přidal i Pepa a moje maminka. Svou třesoucí se rukou zapisovala čísla do úhledných sloupečků, abychom měli přehled o tom kdo vyhrál. Vždycky jsem se smála, když častovala Pepíka výrazy: „Hraj ty loulo jeden, zas nedáváš pozor!“

Mezi babičkou a Pepou bylo silné pouto matky a syna – možná proto, že celý život žili spolu v jednom domku. Babička už měla  svoje roky, narodila se 11. května 1926, a životem, který pro ni nebyl zrovna jednoduchý, šla statečně. Starostí i radostí, tak jak už to život nese, na sklonku života pro ni byla vnoučata a pravnoučata od svých dalších dvou dětí. A také byla ráda za to, že mohla být s Pepíkem. Tehdy už byl v invalidním důchodu se srdíčkem a tak se mamince pečlivě věnoval.

Jednoho dne přišla babička s tím, že jí nechutná jíst. A když už do sebe něco dostane, je jí na zvracení. Při lékařském vyšetření byla zjištěna rakovina slinivky. Kromě toho se babičce nehezkým způsobem otevírala noha. Zprávu o tom, že babička vážně onemocněla, nesl Pepík těžce. Nemoc postupovala velmi rychle a kupodivu si babička nestěžovala na bolesti způsobené nemocnou slinivkou. Konec přišel brzy. V nemocnici, kam ji odvezla sanitka pro nevolnost a bolesti v noze.

Byl to poslední den, kdy jsem ji viděla živou – nastupovala do sanitky, loučily jsme se bez úsměvu, jen s pohlazením po rameni zahaleném v teplém kabátě. Za tři dny, 18.12.2014 zemřela. Pohřeb proběhl den před štědrým  večerem.  Od toho dne chodil Pepík každý den zapalovat svíčku do babiččina pokoje. Nikdy se nesmířil se smrtí svého nejbližšího človíčka. Nedokázal se odpoutat a nedokázal pro – pustit ani svoji maminku. Zemřel přesně za 19 měsíců a 20 dní na stejnou nemoc jako babička – na rakovinu slinivky.

Věříme
Věříme, že za absencí je přítomnost.
Že za bolestí je zahojení.
Že za rozpadnutím je celistvost.
Že po hněvu může přijít pokoj.
Že po zranění může přijít odpuštění.
Že po tichu může přijít slovo.
Že za slovem může být porozumění.
A že skrze porozumění může proudit láska.
~ anonym

Učíme se žít, učme se i zemřít. A osvojme si také umění nechat odejít. Není to jednoduché, a nejde to přes noc jako lusknutím palce o prostředníček. Je to bolavý proces na jehož konci však čeká svoboda. Zkuste se zamyslet jaké to bude až u vás jednou tahle situace nastane. Neznám jediný dům, kde by smrt nevzala za kliku. Je to ta největší jistota, kterou máme. Čím lépe se na ni připravíme, tím snáze ji zvládneme.  Důležité je dovolit sám sobě …

Dovolte si truchlit

Dovolte si truchlit, je to hojivý proces. Nezastrkujte bolest do pozadí duše, ale prožijte ji. Vědomě ji přijměte a nechte si na toto období dostatek času. Dřív se smutek držel rok. V dnešní uspěchané době si mnohdy nedáme ani měsíc.

Dovolte si všechny pocity

Každý jsme jiný a každý se se ztrátou vyrovnáváme jinak. Dovolte si všechny pocity, které k vám přijdou. Chce se vám plakat ? Plačte. Chce se vám smát? Smějte se.  Máte vztek? Vezměte polštář a tlučte do něho tak dlouho až padnete únavou. Pokud topíte dřevem, pak je nejlepší štípat polínka. Máte v sobě pocit prázdnoty? I tu si můžete dovolit procítit. Jděte do lesa, obejměte strom a splyňte v jednotě s krajinou.

Dovolte si začít znovu žít

Vše má svůj čas a tak je třeba také ukončit období truchlení a dovolit si začít znovu žít. Čas je nejlepší lékař na bolavou duši. Není to o tom na milého človíčka zapomenout, je to o tom začít myslet zase na sebe. Smrt není o ztrátě lásky k milovanému, tu si už navždy neseme sebou.

Dovolte si dodržovat rituály

Každý den vlastně začínáme rituálem – někdo vyskočí jako srnka na první zazvonění budíku, někdo si ho ještě třikrát posune o pět minut. Někdo si rád po probuzení udělá pár cviků nebo začne ráno velkým hrnkem horké kávy či kakaa. Úmrtí blízkého človíčka nás může natolik rozhodit, že nevíme co je za den nebo kde se právě nacházíme. Právě rituály nás udrží v zaběhnutých kolejích a dají řád našemu dni.

A nezapomínejte na rodinu a přátele

Všimli jste si, že ať už nás potká jakákoliv událost, která je pro nás bolestivá, stáváme se středobodem svého vesmíru? Koukněte ale za jeho hranice. Dál se vesmír točí podle svého řádu a věci, děje, události kolem nás se nevymykají ze své všednosti. Stále jsou tu lidé, kteří nás mají rádi a jsou ochotni nám pomoci. Neuzavírejme se před nimi.

Pokud potřebujete energetickou podporu, pak jsem vám plně k dispozici, více zde.

Přeji vám všem hodně sil a pokud možno  láskou provoněné sváteční dny .

Od ♥ k ♥ Naďa