Jak to všechno začalo
V letech 2010 až 2012 jsem se podílela na obnově bývalé budovy staré školy v Bobrové. Byla to peripetie začínající už pár let před samotnou rekonstrukcí, která pohnula snad všemi Bobrováky. A rozdělila je na tři tábory – na ty co chtěli budovu zbourat, na ty, kteří nám fandili a budovu chtěli zachovat a na ty, kterým to bylo jedno.
Oooo školičko, kolik je takových domečků ve srovnatelně velkých obcích, kvůli kterým se sepisovala petice za zbourání v čele s tehdejším panem farářem a jeho přívrženci 🙂
Navrhli jsme budovu na zapsání do kulturních památek – poprvé – 9. 7. 2003 to nevyšlo, na podruhé (předcházela tomu schůzka 30. 9. 2008, kdy se zástupci OS Vysočina-Bobrová, Obecního úřadu Bobrová, MěÚ Nové Město na Moravě a Památkového ústavu Brno sešli přímo v budově bývalé školy) se to podařilo. A bylo vyhráno.
Jsem ráda, že už dávno neplatí veršík vyrytí čísi anonymní rukou v jedné z místností do staré omítky:
Nám nevadí těch pár volů, co tu školu žerou, ale jsou nás milióny, co jim na to serou…
Dál nechám svoje vzpomínky hezky ve své hlavě a srdíčku a snad jen: domeček je zachráněný a paní Marie Roháčková mu vdechla smysl proč ho nemíjet, zastavit se a nechat se okouzlit dávnými vzpomínkami na dětství.
Ještě něco málo k historii staré školy
Citace z Vlastivědy Moravské, str.290
“ … v r. 1798 vyžádal si povolení a v r. 1800 provedl stavbu nové školní budovy (č. 18) nad kostelem na bývalém hřbitově nový farář Urbánek, který byl také velkomezeříčským děkanem. Měla dvě učírny a byt pro učitele o 2 světnicích, kuchyni a příslušenství. U školy byla na jižní straně zahrádka a obec věnovala k praktickým pokusům se žáky obecní školku na výpustku o rozloze 320 m². Stavba stála mimo upotřebený materiál ze staré školy a ohradní zdi hřbitovní 1354 zl, na něž přispěl náboženský fond jako patron 354 zl, státní administrace jako vrchnost 387 zl, ostatní zaplatil farář ze svého a zařídil také ještě svým nákladem zahrádku pro praktická cvičení. „
Poznámka: původní popisné číslo bylo 18. Při sloučení obcí Horní a Dolní Bobrová do městyse Bobrová v 50. letech minulého století se popisná čísla na Horní Bobrové povýšila o 130. Nynější číslo popisné je tedy 148.
Citace z nominace na Zlatou Jeřabinu:
„Budova staré školy v Horní Bobrové byla vystavěna na náklady velkomezeříčského děkana a místního faráře Urbánka v roce 1800. V roce byla 1936 přestavěna k bydlení, což s sebou bohužel přineslo nešťastné stavební úpravy a později i zřízení nevzhledného mohutného podkrovního vikýře. V polovině 20. století měla být stavba společně s dalšími nevyhovujícími objekty zbourána. Demolici se zásluhou pracovníků střediska památkové péče podařilo zabránit, nicméně stavba zůstala nevyužívána po dalších mnoho let, a to se podepsalo na jejím technickém stavu. Objekt se díky usilovné snaze místních obyvatel podařilo zachránit a jejich zásluhou byla stavba v roce 2009 zapsána na seznam kulturních památek. Od roku 2010 prochází objekt staré školy zásadní památkovou rehabilitací, po které chystá její vlastník kulturně společenské využití. Do oprav vkládají majitelé veškerý svůj volný čas, ale výsledek je jim odměnou. Škola na návsi doslova rozkvetla a je výraznou dominantou obce. „
Ještě chci vzpomenout na jednoho človíčka. Malíř a spisovatel pan Ladislav Valík přišel na svět 24. června 1924 v místnosti, která dnes slouží jako kavárna. Záhy se s rodiči a sourozenci přestěhoval do Křižanova. Za druhé světové války byl nasazen na nucené práce do Německa. Od roku 1945 žil v Brně, kde dokončil studia a pracoval ve stavebnictví jako technický úředník a konstruktér. V roce 1968 emigroval s manželkou do Švédska a odtud se také do vlasti rád vracel. Vytvořil na 2000 kreseb, akvarelů a olejů. Napsal čtyři knihy: Cesta životem (2009), Až zaschnou barvy (2011), Totalita nezná svobodu – kdo chce s vlky výti, musí s nimi…(2013), Čtyřiadvacátníci (2013).
Pana Valíka i jeho ženu jsem poznala osobně – velmi milí, příjemní a otevření lidé. Bohužel jejich další osud mi není znám. Kdybyste měli nějaké informace, budu ráda, když mi napíšete :).
Foto: staženo z internetu a vlastní album
Jsem empatický člověk a život vnímám jako nádherný mozaikový obraz, plný barev – od sněhově bílé, přes celou škálu odstínů až k sametově černé – od narození, přes žití až do posledního vydechnutí. Moje motto? „Tohle jsem ještě nedělala. To mi určitě půjde“, pravila Pippi Dlouhá punčocha ♥ Můžeme se potkat na mých webech Panenkyzpudy.cz a Dula na konci života. A nebo na FB v kavárně Death Cafe Czech.