Jak odcházejí naši věrní přátelé

Miluju kočky a psy

Jako malá jsem bývala často u babičky. Měla malé hospodářství v chaloupce kousek od lesa a já na tohle období svého života moc ráda vzpomínám. Spoustu času jsem trávila s kočkou na půdě, zachumlaná ve voňavém seně a poslouchala její vrnění. V zimě jsem si pro změnu vlezla pod velká zelená kachlová kamna, z kterých sálalo příjemné teplo a tulila se k našemu Bonďovi.

Láska ke čtyřnohým mě neopustila ani v dospělosti

Naše první kočka se jmenovala Natálka. Dostali jsme ji od známého, který se v té době rozváděl, a protože se stěhoval z rodinného domku do bytu, nemohl se o ni dál starat. Byla to asi desetiletá, velká, sebevědomá kočka. Když chtěla, přišla se pomazlit a když si postavila hlavu, nikoho k sobě nenechala přiblížit. Uměla chytat myši a byla výbornou matkou pro svoje koťátka. Z její společnosti jsme se těšili asi dva roky. Pak začala být hodně unavená, pospávala na místech, kde dřív bývala obezřetná a jednoho dne se už nevrátila domů. Hledali jsme po okolí, nikde po ní nebyla ani stopa. Tak odešla Natálka první – kočka myšilovka.

Na vesnici o koťata nebývá nouze 

Kamarádce se okotila krásná tříbarevná kočka. Když jsem u ní byla na návštěvě, ze čtyř koťátek už zbývalo poslední. Byla to taková želvinková kočičí slečna, vystačila si sama, nesmutnila po sourozencích, kteří už byli dávno pryč. Přišla za mnou, vlezla do náruče a už v ní zůstala. Láska na první pomazlení. Společnost moc nemusela, ale za mnou chodila ráda. A mně dělalo dobře, když jsem se natáhla na pohovku a ten chlupatý uzlík vyskočil za mnou a začal pacičkama masírovat bolavá místa a spustil svoje léčivé předení. Pojmenovali jsme ji Natálka II.

Když jí bylo pět let, projevil se u ní FIV – virus imunodeficience koček. Tahle nemoc je nevyléčitelná, říká se jí kočičí AIDS. Po stanovení diagnózy jí zbývaly už jen tři týdny života. Poslední týden byl nejhorší. Nemohla už, chuděrka, moc chodit, nožky se jí třásly. Zabalila jsem ji tedy do deky a nosila ji ven na na čerstvý vzduch a odpolední podzimní sluníčko. To rozhodnutí nechat ji uspat bylo bolestivé, ale jediné správné. Dál už by to nebylo o životě, ale o trápení. Možná je to nezvyklé, ale udělali jsme žeh v krbových kamnech a já pro ni vyrobila malou urnu. Postavila jsem ji na okno na místě, kde tak ráda líhávala. Tak odešla Natálka druhá – kočka léčitelka.

Mainka mývalí

V loni v lednu do naší rodiny přibylo koťátko mainské mývalí kočky. Dostali jsme ji jako svatební dar. Vymýšleli jsme s dětmi jméno, ale rozhodnutí stejně zůstalo na mně. Smutek ze ztráty předchozí kočičí kamarádky byl natolik velký, že se i tato kočička jmenuje Natálka. Rok uplynul a z kotěte se stal kočičí puberťák. Mazlit se moc nechce, ale společnost má ráda. Přes dvorek a střechu si vyběhne před domek a vyprovází po cestě kolemjdoucí a je jí jedno, že většinou jsou to lidé, kteří mají na vodítku psa. V malém domečku máme totiž ještě dva malé pejsky Rafíka a Majkiho, a tak nějak si spolu vystačí, než se s manželem vrátíme domů z práce, takže je na tyhle chlupáče zvyklá. Doufám, že až se překuklí v dospělce, bude z ní velká, vyrovnaná a sebevědomá kočka. Snad ne nadarmo se o mainkách říká, že to jsou něžní obři. Tohle je Natálka třetí – kočka pohodářka.

Tichá výčitka

Mou největší psí láskou byl Miki, pejsek, kterého jsme měli s dětmi moc rádi. Pro všechny lapálie a zákruty života jsem se o něho nedokázala postarat tak, jak bych si přála. Zemřel rukou myslivcovou proto, že byl zlý na sousedy a poslední kapka byla, když pokousal člověka, který procházel přes pozemek, který patřil k domu, v němž jsme v té době bydleli. Tehdy jsem neznala pana Desenského ani to, že se tyto situace dají vyřešit jinou cestou než utracením. Okolí nechápalo, že jen bránil jeho – naše teritorium, nás proti vetřelcům. Je to už několik let a dodnes si vyčítám, že jsem nejednala jinak. Je pohřbený pod lípou u našeho domku a věrně čeká až se k němu jednou připojím. Tak odešel Miki – moje největší, nejbolavější psí láska.

Máme dospělé děti

Mají své životy a prázdné místo v domě je třeba zaplnit. Bereme ty naše tři chlupaté spolubydlící jako rovnocenné parťáky, snažíme se pochopit jejich potřeby a některým z nich vrátit štěstí a radost do života. Čivavák Rafík se k nám dostal jako pětiletý a podle všeho to byl často bitý bojácný tvor, který se stěhoval z jednoho místa na druhé. Yorkšírek Maiki, pejsek, který byl poprvé venku až s námi jako jednoletý, protože jeho dlouhá srst funguje jako suchý zip a drobné tělíčko prý nesnese očistu vodou, kterou mimochodem miluje.

Oplácí nám to svou láskou, věrností a snahou ochránit nás celou svou dvoukilovou postavou. Častokrát si uvědomujeme, že nic netrvá věčně a jednoho dne přijde den, kdy se budeme muset rozloučit. Tak jako už několikrát předtím. A i když je to rozumem uchopitelné, srdce křičí, že to nechce.

Prožívejme vědomě každou chvilku, netrapme se malichernostmi, žijme tak, jako by každý den byl tím posledním. Milujme své bližní jako sebe sama a také tak o ně pečujme. Je jedno, jestli chodí po dvou anebo po čtyřech. Láska má mnoho podob. 

A jenom tu si sebou odneseme na druhý břeh.