Ráno, kdy jsem se neprobudil

Je srpen, za okny je ještě tma, ale už slyším zpívat ptáky

Ležím v posteli. Už několik dní jsem jako v mlze. Každý den za mnou chodí cérenka, posadí se na kraj postele, povídá si se mnou, namasíruje oteklé nohy, hlídá můj neklidný spánek. Vystřídá ženu, která si potřebuje odpočinout od náročné péče. Včera tady za mnou byl někdo na návštěvě, prý sestra… Nevím, nepoznal jsem ji. Morfiové náplasti a kapačky s koktejlem proti bolesti zabírají bezvadně. Necítím bolest, necítím strach, necítím vlastně ani to, že ještě žiju. Vlastně. Umírám. Je to zlé. Pro mne, pro ženu.

Zůstane tady na všechno sama. Smiřuje se s tím pomalu, chuděrka. Těžko se mi odchází…

… Maminko, kde se tady bereš? A táta…? Je tady taky… A bytost, která je láskyplná, vyzařuje z ní všeobjímající klid. Najednou vím, že takhle je to v pořádku.

Už neležím. Sedím nahoře na schodech, vedoucích z obývacího pokoje, který se na posledních pár týdnů stal mým útočištěm, do ložnice. Je mi – blaze… Nic nebolí, vědomí je jasné, mám kolem sebe bytosti, které odešli přede mnou a teď se pro mě vrátili.

Tam dole v polohovací posteli leží mé nemocí zubožené tělo. A vidím človíčky, kteří jej s bolestnou láskou chystají na poslední pozemskou pouť.

Je nedělní ráno 7. srpna, ráno, kdy jsem se neprobudil…

 

Je nedělní ráno 7. srpna, pro nás jako by se přestal točit svět. Po kruté nemoci zemřel maminčin manžel, náš Pepa. Jeho odchod byl očekáván. Po maminčině telefonátu, kdy mi s pláčem sdělila, že Pepík už nedýchá, sedáme s manželem do auta a za deset minut jsme na místě.

Čas se natahuje jako med a obaluje tělo ochranným kokonem. Je třeba stanovit si priority – co zařídit nejdřív a kdy je čas na truchlení.

Maminka už zapálila svíčku  a pootevřela okno

Ukládáme Pepu do polohy na záda, ruce zkřížíme na prsa a obinadlem obvážu hlavu tak, abych přitáhla spodní čelist k horní – pusa tak zůstane zavřená. Zatlačím také oči. Celé tělo přikryjeme pokrývkou a v místnosti vypneme topení. Lékař při určení smrti musí vidět posmrtné změny (ztuhlost, skvrny), měl by přijet asi do pěti hodin od úmrtí. Praktický lékař mi telefon nezvedá, volám další číslo, které mě napadá – mobilní hospic, který nám v posledních týdnech pomáhal. Tam mi děvčata poradí telefonní číslo na lékaře v nemocnici, který úmrtí potvrdí. Sestřička mě ujišťuje, že paní doktorka během dopoledne přijede.

Asi za hodinu u plotu zastavuje bílé auto s logem hospice. Zároveň přijíždí i moje prvorozená dcera. Společně se přivítáme objetím, děvčatům uvaříme kávu a jdeme umýt, oholit a obléknout zemřelého. Vše probíhá důstojně a s láskou.

Paní doktorka doráží asi za hodinu, nejsme to nedělní ráno první klienti, kterým vypisuje List o prohlídce mrtvého.

V té emočně vypjaté situaci vnímám její krásný smuteční klobouk, je jako z minulého století, tolik netypický pro dnešní uspěchanou dobu…

Nechává nám několik kopií ohledacího listu a já mezitím volám pohřební službu a pozůstalým sourozencům, ať se přijedou rozloučit, jestli chtějí. Sestra nepřijde, byla tu přeci v pátek… Bratr bydlí o pár domků dál, je tady ještě před příjezdem pohřební služby. Je rád, že jsem mu zavolala, mohl alespoň v duchu svého mladšího bratra poprosit o odpuštění a sám odpustit…

Kluky, kteří si pro Pepíka přijeli, znám z dětství. U maminky v domku je málo místa na vytočení s rakví, necháváme ji proto v chodbičce a z obývacího pokoje vynášíme nebožtíka na podložce. Ukládáme ho do rakve, zavíráme víko, kluci rakev nakládají do auta. Kvůli omezené manipulaci se nám to trochu natahuje. Ještě předáme Listy o prohlídce od paní doktorky a domluvíme se, že si na druhý den maminka přijede domluvit náležitosti pohřbu.

Venku za pohřebním vozem zastavuje auto, je záhadou, kde se tady vzalo – provoz v tomhle místě je minimální. Nervózní řidič začne troubit a já mám sto chutí jít mu jednu vrazit. Nechápu, jak může být někdo tak nelidský. Proč nemůže věnovat tři minuty svého času tomu, komu už na tomhle světě vypršel…

Tak se Pepík vydal na poslední cestu z rodného domu.

Děvčata z hospice se loučí, chtějí určitě vědět termín pohřbu, aby mohli Pepu vyprovodit a odjíždějí za dalším človíčkem, který je potřebuje. Cítím, že tyhle chvíle nás natolik spojují, že tenhle den není posledním, kdy se vidíme. Je to příslib nového přátelství.

Sedám s manželem a dcerou do auta a jedeme do vedlejší vesnice domluvit s panem farářem datum pohřbu. Máme štěstí, zastihli jsme ho ještě před mší. Je velmi ochotný a vstřícný. Možná proto, že jeho tatínek také zemřel na stejnou nemoc těsně po šedesátce.

Vracíme se zpátky do domu smutku

Pomáháme mamince uklidit to nejnutnější, složíme půjčenou postel. Pak už jen sedíme a vstřebáváme to, co se právě událo. Je to těžké, bolavé, smutné. Pepíkovi už je dobře. Už  nemá žádné strachy, obavy a ty nesnesitelné bolesti.

Maminka chce být sama, odjíždíme domů. Končí se týden, někdo má hezkou sluníčkovou neděli, nám se země zatřásla pod nohama.

Následující den jede maminka vyřídit náležitosti pohřbu.  Potřebuje svůj občanský průkaz a také občanský průkaz a rodný list zesnulého, pohřební ústav za ni vyřídí i náležitosti na matrice, která  vydá úmrtní list. V kanceláři pohřebního ústavu s maminkou sepíší smlouvu, kde je zapsáno vše, co bude poskytnuto – včetně vyřízení parte, převozu ke kremaci, vyzvednutí urny, květinová výzdoba, výběr hudby, vyřízení úmrtního listu na matrice. Zálohu kolem 20 tisíc zaplatí hned při objednávce.

Pohřeb se koná v pátek

Udivuje mě, kolik lidí se přišlo rozloučit. Za Pepíkova života jsem některé snad ani neviděla. Těší nás účast děvčat z hospice a jejich zájem o to, jak se maminka má a jak se jí daří. Po krátkém obřadu Pepíka vyprovázíme na krátkou cestu k vozu, který ho bere na jeho poslední pozemský výlet. Celé se mi to odehrává jakoby v mlze. Tělo se brání šílené bolesti ze ztráty blízkého člověka. Lidé mamince vyjadřují upřímnou soustrast. Nedokážu tam stát s ní. Zhroutila bych se. Sbíráme raději s manželem květinové dary a vezeme je na nedaleký hřbitov na hrob, kam jsme před nedávnem pochovali Pepovu maminku.

Bude to trvat ještě hodně dlouhý čas, než přestanu čekat, kdy se otevřou dveře a Pepík se svým úsměvem pozdraví všechny přítomné. Když zastavím auto před domkem, zapískám a mrknu na střešní okno, jestli z něj nevykoukne ta střapatá hlava a nezavolá: „Ahoooj, cérenko!“ Anebo jestli náhodou nesedí na schodku za dveřmi kotelny a nekouří svou oblíbenou cigaretku.

Už je to devatenáct měsíců, Pepí, co jsme si naposledy propletli malíčky – pamatuješ? Náš pozdrav. 🙂 Ale v srdíčku tě mám už navždy. A to je to oč tu na tom světě běží…

 

 

 

 

 

 

 

Jsem provázející na cestě k vědomému odchodu. Pomáhám přijmout smrt s pokorou, překonat strach z neznámého a uvědomit si, že i toto období patří k životu stejně jako narození. Lze jej prožít vědomě a s láskou, nejlépe v kruhu rodiny. Můj příběh najdete tady>> . Jsem autorkou ebooků zdarma Jak zvládnout v klidu odejít , Dříve vyslovené přání a Meditace od-puštění rozloučení . Jsou vám volně k dispozici. Se společně naladěnými dušičkami jsme založily projekt Death Cafe Czech. .
Komentáře